Vy, kteří bydlíte pod vlastní střechou, neplačte! Přečtěte si o osudu dubrovnických bezdomovců v ošuntělém hotelu Vis 2

U čtyřicátého výročí zimních olympijských her v Sarajevu si mnoho obyvatel Dubrovníku připomnělo bývalý hotel Vis 2, který v 80. letech patřil bosenské společnosti ZOI 84 a dodnes slouží jako ‚dočasná‘ adresa pro bezstarostné spoluobčany. Podle atraktivity lokality jde jistě o nejcennější bosensko-hercegovskou státní nemovitost v oblasti Dubrovníku, která ovšem slouží ke všemu kromě hotelových služeb.

Sotva někoho překvapí, že „nájemníci“ Visa 2 se zdráhají mluvit s tiskem. O tom, v jakém stavu se ocitli, nejlépe vypovídá dojem, který mnohé nechá beze slov, dokud nedorazí před budovu v bezprostřední blízkosti luxusního dubrovnického paláce.

Žaluzie visí, voda teče…

Vítá je zanedbaná a chátrající budova s ​​rozbitými dveřmi a „visícími“ žaluziemi, ale i to naznačuje potenciál osmitisícového čtverečního rozlehlého pozemku s chátrající budovou, který byl před deseti lety oceněn na závratných 10 milionů eur. Hodnota prestižní lokality mezitím vzrostla a mnoho lidí krouží kolem, zda by si ji nekoupili.

Vis 2 do té doby zůstává zrcadlem nedbalosti a stále nevyřešeného vlastnictví: ze stropu visí zbytky obložení a vykukují všemožné instalace, lak na stropě a stěnách už dávno popraskal, většina dveří je otlučená a upevněná s dodatečnými visacími zámky jsou elektrické dráty často odizolovány a kolíky téměř odříznuty. V malých koupelnách zatéká voda, podlahy pokojů zdobí shnilé parkety. A to vše v srdci mírného Lapadu, pod zalesněnou Petkou, s výhledem na zlatavou hotelovou pláž.

Už samotný příjezd do hotelu je pro návštěvníka nepříjemný, místní se vyhýbají kameře a ty, kdo si chtějí popovídat, nejmenovaný čtyřicátník odrazuje varováním, že budou mít problémy, když se jejich jméno a fotka objeví v novinách.

Vrstevnice zmíněného „strážce“ přesto souhlasí, že něco řekne, ale žádá o smazání fotografie, tvrdí, že je tam náhodou:

– Jako nájemník jsem si uvědomil, že život ve městě je velmi drahý. „Vis“ je pro mě úleva, není to ani špatné: když jste čistý a uklizený, můžete i normálně žít. Mnozí jsou nevděční a město nám to ulehčilo tím, že nás osvobodilo od placení účtů za vodu a elektřinu. Věřím, že je to dočasné řešení, že se mi stane něco pozitivního, že mě čeká lepší život. Jsem zdravý a pořád něco dělám a největší zlo je tady policie, na kterou si nemůžu zvyknout. Každý den jsou u mých dveří pro hlouposti: ptají se, jestli jsem křičel, plakal nebo mluvil po telefonu, někoho přivedl. Nemocní, nečinní a prolhaní flákači z nudy volají policii a hlásí fiktivní incidenty a pak odposlouchávají, jak nás policie vyslýchá. To je to nejtěžší. Jinak kdo umí vypnout, může se vzpamatovat, dokud nezačne jiný a krásnější život! – říká náš nejmenovaný partner.

Zapomněl jsem na Velika Goricu

V jedné z nejčistších a nejvyzdobenějších místností žije bývalý policista a člen první gardové brigády Miljenko Janjić, který do svého rodného města přijel z Veliké Gorice pracovat a stal se povozníkem:

– Bydlím na Vis 2 od vypuknutí koronaviru a předtím jsem byl ve staré nemocnici poblíž Sea House. Mám tam další tři kamarády a je to tu fajn. Jsem v klidu a do butiku chodím jen proto, že nesmím na schody, jelikož jsem byla po operaci kolene a kyčle. Před dvěma měsíci jsem si stresem natrhl sval na noze, tři roky jsem ho nedoléčil, s klínem na Stradunu se špatně pracuje. Nyní se zranění zotavilo a já si mažu svaly Voltarenem. S nikým se nehádám, všechny zdravím, ale na kafe a do společnosti nechodím. Policie nikdy nezaklepala na moje dveře! – ujišťuje nás Miljenko, který, jak přiznává, velmi lpí na Ploče, kam docházel až do zranění, za prací, obchodem, pokojem a televizí.

– Jednoduchý život je nejlepší! Vařím pro sebe a věřím, že se do sezóny vzpamatuji a budu zase pracovat. Nemám hlad a nedej bože, kdybych musel, kamarádi by mi během chvilky přišli pomoci. Vždycky jsem pracoval, moje přítelkyně pracovala, ale zranil jsem se během koronaviru a zemřela. Strávil jsem šest měsíců v posteli a chodil jen na záchod – tento obyvatel Visa 2 nám vypráví, že když měl potíže, jeho kamarádi z Karice z Ploče přinesli jídlo a léky.

– Ze svého malého příjmu platím opatrovnictví za otce se sestrou a zbyly mi zanedbatelné peníze. Můj bratr pracuje v Antverpách, ale o nic se ho neptám. Kdyby můj otec věděl, že jsem tady, vzdal by se mě prostřednictvím Národních novin nebo by přišel a odvlekl mě do Velké Gorice. Ale co tam budu dělat? Jsem tu od roku 2007 a zapomněl jsem na Goricu: Jedu tam navštívit hrob své matky a už mě s tím městem nic neváže! – přiznává Janjić.

S vyjádřením pro Dubrovački souhlasil i bývalý stavitel Anto Jelić (69), který tam z rozhodnutí vedení města žije 12 let. Říká, že všechno je příliš drahé a důchod je malý, jen o 20 EUR vyšší než minimum. Pamatuje si, že našel starou místnost ve zchátralém stavu, ale celý měsíc pracoval, sám ji zařídil, prohlédl a zrenovoval:

Pod mostem to nebude jednoduché

– Teď to pravidelně udržuji a se sousedy nemám žádné problémy, se všemi jsem se rozloučil a hotovo! Pravda, je tam hluk a krádeže, ale zatím se mi nic zlého nestalo. Vyhovuje mi to tam a kam nás převedou, bude to fajn! Starosta řekl, že se můžeme přesunout pod most, ale raději zůstanu tady, než abych tam šel! I když se přestěhujeme, tak za 4 až 5 let ne, protože potřebujeme najít peníze, přestavět a udělat všechno. Je toho hodně! – odhaduje Anto.

Nakonec muž, který požádal o anonymitu a možná nejdéle bydlící na Visa 2, říká, že tam žije 25 let a že novináři přicházeli a odcházeli, ale nic se nezměnilo:

– Část z nás tady také považuje novináře za spoluzodpovědné za tuto situaci, vy jen píšete a na politiky jste ‚nepřitlačili‘ ani o milimetr. – posílá nás pryč se zamračeným výrazem.

A obyvatelé Visa 2 si kvůli nesplněným slibům většinou připadají, jako by se jim zdál pěkný sen a pak se probudili do tvrdé reality. Většina z nich je hodná a poctivá, ale život je nerozmazluje! Jsou zklamáni nedostatečným řešením a nedostatkem politické vůle jim více pomoci. Jsou mezi nimi i veteráni, kteří na vyvlastnění Nuncijaty stále čekají a na přiděleném pozemku něco staví. Postupně ztrácejí naději a víru v sebe sama. Život plyne, zášť roste a proto se zlobí. Pro mnohé je to opravdu těžké, ale problém je i v nich: něco hledají, ale sami se příliš nesnaží něco udělat! Pronesla zpráva, že projekt pod mostem selhal a nic se zde neinvestuje. Většina proto říká, že vše jde od voleb k volbám a pak rychle upadnou v zapomnění!