Z Chorvatska do Jižní Afriky: Rodinný příběh tenisové legendy

Goran Ivanišević, Marin Čilić, Ivan Ljubičić, Mate Pavić, Nikola Mektic, Ivan Dodig, Iva Majoli…to jsou jen někteří z chorvatských tenistů, kteří se stali známými, ale nejen v poslední době Chorvaté dělají známka světového tenisu.

Dalším chorvatským hráčem, který dosáhl vrcholu sportu, byl Franjo Punčec. Franjo, narozený v roce 1913 v severochorvatském městě Čakovec, dosáhl v kariéře nejvyššího světového žebříčku č. 3 a byl na prvním místě v Evropě.

Byl také prvním Chorvatem, který se kdy umístil ve světovém žebříčku.

Franjo vyhrál řadu titulů po celém světě a dvakrát se dostal do semifinále ve Wimbledonu a na French Open.

Koncem 40. let se Franjo a jeho žena Zora přestěhovali do Jižní Afriky, kde měli tři děti – Franka, Victora (Vica) a Sylvii – a zastihli jsme Vica, abychom se dozvěděli více o chorvatské tenisové legendě.

„Můj bratr Frank a já jsme dnes jediní lidé s příjmením Puncec (Punčec) v Jižní Africe,“ začíná nám Vic, než pokračuje.

„Můj otec s mou matkou Zorou opustil tehdejší Jugoslávii a usadil se v Johannesburgu v Jižní Africe. Utekli z Jugoslávie ve 40. letech kvůli komunistickým problémům, opustili své domy, majetky a bohatství, aby se dostali do Egypta, kde žili 3 roky a čekali, až se budou moci usadit v Jižní Africe,“ vysvětluje.

Vic a jeho sourozenci se všichni narodili v Jižní Africe, ale stále měli ‚chorvatskou‘ výchovu.

„Pamatuji si, jak jsem jako malý kluk seděl se svým bratrem a sestrou na schodech našeho velkého domu a každou neděli pozoroval své rodiče, jak baví tolik Chorvatů, kde moje babička uvařila bouři. Hráli jen lidovou hudbu, kterou můj otec miloval, a oni prostě rádi flámovali a byli šťastní. Na své rodiče mám tak nádherné vzpomínky, ale o Jugoslávii a jeho tenisových výhrách jako já skoro nemluvili, měl obavy z komunismu, takže jsme doma o politice nikdy nemluvili,“ vzpomíná.

Vic má skvělé vzpomínky na svého otce, který zemřel v roce 1985 ve věku 71 let.

„Když mi bylo 16, objeli jsme s tátou celý svět výletním parníkem. Moje matka zůstala s Frankem a Sylvií. Pamatuji si, když jsme se dostali do Sydney, nejlepší přítel mého otce se s námi setkal a vzal nás na večeři. Když jsme vešli dovnitř, rozsvítila se světla a byly tam tisíce Chorvatů, kteří všichni vstali a začali tleskat. Byl to úžasný okamžik.“

Zatímco Franjo nechtěl příliš mluvit o své slavné tenisové kariéře, je to dobře zdokumentováno, takže se rodina rychle dozvěděla, jakých výšek dosáhl.

Kromě úspěchu ve Wimbledonu a French Open se Franjo dostal až do 4. kola US Open a deset let reprezentoval Jugoslávii v Davis Cupu. Na jeho úspěchy se nezapomíná ani v jeho rodném městě Čakovec, kde je po něm pojmenován místní tenisový klub a kde stojí busta od sochaře Borise Leinera.

Franjo se přestěhoval do Jižní Afriky ve svých 30 letech a rychle se stal úspěšným a populárním v Johannesburgu jako tenisový trenér. Bylo jen přirozené, že jeho synové půjdou v jeho stopách.

„Když jsme s Frankem dokončili školu, začali jsme také trénovat a měli jsme největší tenisovou školu v Johannesburgu. Pak v 26 jsme s Frankem začali hrát European Circuit. Dostal jsem 10letou smlouvu jako trenér pro klub v Německu a hrál jsem za ně jedničku a hrál turnaje po celé Evropě. Frank dál jen hrál turnaje a dostal se na 126. místo na žebříčku ATP,“ říká Vic, který měl za sebou i trenérské stáže v Rakousku a Španělsku.

Přestože je v Evropě trénováním tenisu, Vic říká, že nemohl navštívit rodiště svých rodičů.

„V roce 1977, když jsem začínal v Německu, šel jsem tehdy na jugoslávský konzulát, abych získal vízum, abych mohl navštívit rodinu a místa, ale byl jsem odmítnut, protože jsem měl jihoafrický pas. Vrchní muž na konzulátu mi řekl, že sledoval, jak můj otec hraje Davis Cup v Záhřebu, ale nemohl pro mě získat vízum. Takže až o více než 20 let později nám jako Jihoafričanům bylo dovoleno navštívit Chorvatsko,“ vysvětlil Vic.

Vic říká, že když vyrůstal, byly v Jihoafrické republice tisíce Chorvatů, kteří žili hlavně v Johannesburgu, Pretorii a také v Kapském Městě, a dnes odhaduje, že jich v zemi stále zbývá asi 7 000.

„Moje máma, sestra a další ženy se oblékaly do národního kostýmu a hrály stejnou hudbu. Život v Jižní Africe byl velmi dobrý a všichni jsme měli krásné velké domy s bazény. Dnes většina Chorvatů chodí v neděli do chorvatského kostela na mši a zůstává na oběd,“ říká Vic.

Dnes se Vic stále věnuje trénování tenisu a provozuje také firmu Airbnb, zatímco jeho bratr Frank (70) stále hraje tenis a má velkou zálibu v restaurování starého klasického BMW z roku 1970. Sylvia (66) je vdaná za Američana a žije v Oklahoma City se svými dětmi a vnoučaty.

Vic naposledy navštívil Chorvatsko těsně před vypuknutím pandemie, ale říká, že doufá, že letos v srpnu pojede znovu.

„Chorvatsko je tak krásná země. Milujeme Chorvatsko a nemůžeme se dočkat, až se vrátíme. Milujeme i tenisový klub Franjo Puncec v Cakovci,“ uzavírá.