Kdyby to bylo jako kdysi, Zelovo u Muće by v tuto roční dobu napadl sníh.
Kdyby to bylo jako dřív, chodil by dvakrát denně z vesnice ke kostelu svaté Anny na kopci Mile Bulic, zvoník a potížista kostela a zvonit; aby lidé věděli, kolik je hodin, a slyšeli, že vesnice žije.
Ale nic už není jako dřív; není sníh a není tam ani míle. Přijde první jaro po šedesáti letech a snad se stane, že kostelní zvon – nyní elektrický – nezazvoní. Protože i teď, v této moderní době, musí někdo „mačkat“.
Míle tam není, ale stále tam je. Odpočívá hned vedle kostela, krásného kostela a svého druhého domova, na který byl tak hrdý. Jeho hrobem je osamělá postel – jeho zesnulý otec je pohřben v Ogorje, jednoho dne (doufejme, že spíše dříve než později) se připojí ke svému otci na věčný odpočinek a…
Autorem nebo překladatelem tohoto článku je: Redaktor Karel Smolík
Zdrojem fotografií v tomto příspěvku je: pixabay.com, freepik.com nebo pexels.com
slobodnadalmacija.hr
